Do divadla nechodím už tak často jako když jsem jako student měl spoustu času, málo peněz a lístky se slevou. Teď mám času málo (žádný), peněz hodně (a stejně je to málo) a slevu dostanu jenom na půjčku, hypotéku nebo nové auto. A tak jen málokdy odcházím z divadla spokojený. Opravdu nadšený jsem byl na "klasice", Hamletovi v Celetné, ale to už je dost dávno a navíc je to podle filmu (a nehraje tam Jet Li). Asi volím zásadně špatné hry. Nebo platí pravidlo že když jsou na představení lístky i pár dní po předprodeji, tak hra za nic nestojí. Nebo došlo k objektivnímu zhoršení kvality divadelních her tak, jako se objektivně zhoršuje úroveň politiky, her, tištěných časopisů a párků v rohlíku.

V Dejvickém jsem byl za poslední dobu třikrát. Jednou na hře Debris, což v překladu znamená odpad, a to je asi všechno, co je potřeba o této hře napsat. (Ale Marta Issová tam hraje fakt hezky). Pak jsme šli na Karamazovi, a to pro jistotu nehráli. Za vrácené peníze jsme si koupili mandarinky a broskve a pak nás bolelo břicho. Na Dračí doupě jsem koupil lístky v předprodeji, samozřejmě kvůli tomu, že v titulu hry je jedna z věcí, které formovaly mé mládí. Nyní následuje vsuvka o autorově pohnutém mládí.

Dračí doupě (verzi 1.5, pravidla pro začátečníky v klasických červených deskách s barbarem po obrně) jsem dostal k Vánocům někdy v tercii (na sedmilétém gymnáziu), takže mi mohlo být nějakých patnáct. Okamžitě jsem pochopil, jakou moc skýtá role pána jeskyně, sehnal dva kamarády a jal se na nich provádět sociální experimenty. Pamatuju se ještě, že hráli barbara Conana a jeho věrného přítele Subotaje. Kdo neví kdo je Subotaj, ať jde pryč. A já je hezky manipuloval a týral. Inu jak to má v dobrém RPG být. Každopádně od Dračího Doupěte vedla cesta dál (k Dungeons and Dragons, kde skončila dodnes :-))

Chci alespoň jeden odstavec napsat o tom divadle (a nebudu psát o ději). Žánr je černá nebo hořká komedie. Komedie, protože se občas zasmějte, hořká proto, že vás ten smích zase rychle přejde. Hra je napsaná opravdu dobře, navíc je skvěle vidět že ji autor přímo psal pro Ivana Trojana a Davida Novotného (kteří oba patří k mým oblíbeným hercům). Témat se prolíná několik, daly by se shrnout do floskulí které se jako červená nit proplétají celým dramatem. "Hranice mezi hrou a realitou je tenká" , "Jak žít s nečím co se stalo dávno a nejde již změnit" , "Jsme ve věku, kdy naším největším problémem není kolik máme peněz nebo moci, ale kdy se smiřujeme s tím, na jakém místě potravního řetězce jsme se zastavili" a taky je tu téma jestli jde resuscitovat dávné přátelství (dvou lékařů). Trochu nakousneme i nadnárodní korporace, ale jen malé sousto, ty firmy jsou asi moc velké.

Dračí doupě v téhle hře není moc důležité. Her v hrách jiných her se tam hraje několik, a i když je scéna samotného hraní DrD působivá, není určitě nejsilněší. Dokážu si představit na stejném místě použité člověče nezlob se nebo monopoly a hra by mohla fungovat podobně. Z celého RPG si autor bere jen (infantilní a ve zkratce spíš směšné) rekvizity, rozhodně RPG nijak netématizuje ani nezkoumá. Ale to nic nemění na tom, že jde o velmi dobře napsanou hru v střízlivé neokázalé režii s výbornými hereckými výkony zvláště hlavních dvou postav. Výborná je typizace postav - chirurg, psychiatr, voják - všichni jsou tak přesvědčiví, až se podobají skutečným lidem. Navíc se tam i střílí z pistole, je tam sex s Klárou Issovou s igelitkou na hlavě, je tam barbar válečník, hobit i hraničář se psem a taky temné tajemství a další důležité ingredience. Mrzel mě snad jen konec, kdy mi připadalo že už je to prostě přestalo bavit a kvůli tomu mi trochu utekla pointa a musel jsem si ji vyfabulovat. A tak bych ji spíš doporučil než nedoporučil. Není důležité Dračí Doupě, ale zúčastnit se.